1986

       Možná je třeba hledat odpověď v deziluzi z první na celé čáře prohrané sozóny, možná je to jen shoda náhod, ale od jara 1986 se nám začíná poněkud obměňovat kádr. Původní středoškoláci dospívají a na „Megelky" postupně přicházejí noví hráči. Většina z nich bude v podstatě tvořit základ celku, který si vydobude uznání v I. lize. Je také dost možné, že to teď mezi novými a původními hráči zablýskne. „Kdo je teda ten tým?" padne třeba otázka. Nicméně jediným hmatatelným důkazem je odchod po podzimní části valné většiny původních středoškoláků, kteří už mají po maturitě a směřují buď do soukolí života pracujících, nebo do bahna vysokoškolských studií.
       Na druhou stranu památným okamžikem podzimu 1986 se překvapivě stane chvíle, kdy na hřiště dorazil (po Čabánově

       Čabán - přezdívka zvolená úmyslně. Učinil jsem tak především proto, abych odlišil Bohuslava „Čabána" Rolla jr. od Bohuslava Rolla sr., který má také s chomutovským softbalem co dočinění. Učinil jsem tak také proto, že pod jiným jménem ho zřejmě softbalový svět ani nezná. Se svými začátky v sedmi letech v historickém roce 1982 je patrně nejmladším a nejdéle vytrvavším začátečníkem vůbec. Pokud jsem již dříve napsal, že nejdéle hrajícím členem Chomutova je Jaroslav Lhoták, bylo to pouze proto, že se děti do statistik nepočítají.

       Mimochodem pozn.: traduje se, že Čabán už od dětských let pečlivě uschovává doma ve skříni veškerý softbalový materiál, který klubem prošel. Od jednotlivých dresů až ke CONím spikes, kubánským rukavicím a pálkám s býčkem. Říká se dále, že všechny tyto relikvie znovu spatří světlo světa, až bude chomutovskému softbalu opravdu těžko, a pomohou mu znovunabýt místa tam nahoře. V době, kdy píšu tyto řádky (23. března 2004), odpočívaly všechny výše zmíněné posvátné předměty dosud v poklidu ve svých přihrádkách. Považte, soupeřové!

psychickém nátlaku) právě jeden z nováčků, PEPA NEJEDLÝ. Jeho jméno sice smete historie, nikdo však nezapomene, koho Josef Nejedlý přivedl s sebou, aby se jako novic tolik nebál: doprovod mu dělal LUBOMÍR VRBENSKÝ, v němž chomutovská lokomotiva nalezne svého mašinfíru. Bude to však trvat ještě pár let, než si LUBOMÍR VRBENSKÝ zmrzačí koleno, aby se mohl stát svého času nejlepším nadhazovačem Evropy.

       Ale to už příliš okatě přebíháme mezi jednotlivými časovými pásmy historie. Bude lepší začít znovu:

       Na počátku roku ´86 se konečně uskutečnil déle připravovaný přechod pod tělovýchovnou jednotu Vodních staveb. Jeho motorem byl zakladatel TJ VS a člen jeho výboru PETR DOLEŽAL, se kterým se Vladimír Kozma znal z kanoistiky. On sám za Vladimírem Kozmou přišel s tou nabídkou. Ovšem pouze pod podmínkou, že se to bude brát vážně, jako sport. Nebylo proč váhat.

       V polovině srpna pak Chomutov (nyní již pod hlavičkou VS s novými dresy s nápisem „Beavers", který vynašel VLADIMÍR KOZMA) zkusil štěstí na celostátním turnaji O putovní růži ředitele Centrofloru v Dolní Poustevně. Místo růže na něj nakonec čekaly vavříny. Ale i 3. místo bylo pro chomutovské jejich dosavadním největším úspěchem.
       Herní stránku turnaje v Dolní Poustevně však zastínil fakt, že se měl stát dějištěm dějinných událostí. Vedení svazu se totiž rozhodlo, že na něm prosadí svou koncepci vzniku severočeského oblastního přeboru. Dlouhou a bouřlivou večerní diskusi odstartoval Aleš Hrabě; Chomutov byl jedním z těch, kteří oponovali - krajská města jsou příliš rozházená po mapě republiky a představují větší finanční zátěž než dojíždění do Prahy. I přes nesouhlas Chomutova však vedení svazu svou koncepci prosadilo.
       Na začátku příštího roku Vodní stavby vypomohou i po dopravní stránce. Chomutovská lokomotiva se tak změní na autobus, jenž bude pro několik příštích let jakousi poznávací značkou bobřího softbalu všude, kam přijede; obzvláště pak jeho řidič. A děti tohoto řidiče. A děti dětí jejich dětí.